Jaromír Nohavica

Písně s akordy 1, 2

Sborník Jaromíra Nohavici (1975-1988) ve formátu pdf

 

 

JAROMÍR NOHAVICA

Narozený 7. června 1953 v Ostravě, skládá písně, zpívá, hraje na kytaru a heligonku. Po maturitě (1971) studoval Vysokou školu báňskou, kterou přerušil, pracoval ve Vítkovických železárnách i jako knihovník. Dálkově vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně (1978-81). Zpočátku publikoval básně, hádanky a křížovky. Psal písničky pro skupinu Majestic, Marii Rottrovou a další ostravské sólové zpěváky. Od roku 1982 vystupuje veřejně. První album Darmoděj vyšlo v roce 1988, následovaly tituly V tom roce pitomém, Osmá barva duhy, Mikymauzoleum, Tři čuníci, Divné století či Moje smutné srdce. Nohavica spolupracoval s doprovodnou Kapelou i skupinou Čechomor. O jeho písně se opírá soundtrack k filmu Rok ďábla (2002), ve kterém písničkář hraje sám sebe. Nohavica žije s manželkou Martinou, mají syna Jakuba a dceru Lenku.

 

 

Nohavica je slavnější než dřív

 

Nerad se fotí, rozhovory poskytuje jen výjimečně. Přesto nepůsobí nafoukaně. Naopak skromně, chvílemi až plaše, přitom mile. Teď na prahu padesátky dosahuje úspěchů, po jakých touží většina zpěváků. Přeplněné koncertní sály, ceny za desítky tisíc prodaných desek, pochvalné kritiky. Vypadá však pořád stejně jako v době, kdy začínal zpívat na folkových festivalech a opíjel se v ostravských hospodách z bezmoci nad tím, jak mu komunističtí cenzoři střídavě zakazovali a povolovali vystupovat.

 

Je to už minulost, kdy hrával pro folkaře a kdy si lidé půjčovali kazety s mnohokrát podomácku namnoženými nahrávkami jeho koncertů. Jít na Nohavicu, je teď prestižní záležitost. Na koncertech sedí dámy v kostýmech, podnikatelé, úředníci. Vyprodáno je dlouho dopředu. V Praze, Ostravě, na Slovensku, v Polsku.

Jaký vlastně je textař, písničkář a básník, kterému se daří už dvacet let posluchače stále víc a víc okouzlovat? Jeho písničky zná většina lidí. Jaký je ve skutečnosti, to ví jen úzký okruh jeho blízkých. A ti o něm nemluví. Vědí, že Jaromír Nohavica drby nesnáší. "On na ty rozhovory moc není. Už je prostě takový," shrnuje jeho manažerka Jana Švejdová.

 

Noviny nepotřebuje

"Vytváříte virtuální svět," říká Jaromír Nohavica novinářům. Je krátce před koncertem v ostravském klubu Parník. Nohavica popíjí u baru kafe a pročítá texty. Redaktor jedné kulturní rubriky ho přemlouvá k rozhovoru. Říká, že zpěvák přece noviny potřebuje. "Vždyť jsme zveřejnili, že máte tady ten koncert, aby vám na něj přišli diváci," přesvědčuje. "No to vám teda děkuju. Já už ho měl vyprodaný dva měsíce předtím," směje se Nohavica na celý sál.

 

Nezdá se, že by jeho přísně chráněné soukromí a nechuť svěřovat se byl promyšlený image. Spíš to působí jako snaha zůstat normální. "Bojím se Hollywoodu, bojím se pádu na dno," zpívá. Je v tom i jistota sebou samým. Ví, že lidé na jeho koncerty chodí, i když se neobjevuje na stránkách barevných časopisů. Vždycky to tak bývalo. Zná to z dob, kdy ještě časopisů u nás vycházelo poskrovnu a kdy mu tehdejší režim zakazoval vystupovat. "K čemu to je?" odmítá žádosti o focení a povídání. "Není to důležité. Důležité je jen toto," ukazuje rukou na sál.

Když začne zpívat, je jasné, co slovem důležité myslí. Jako by se celý rozzářil. Zaklání se dozadu. Vypíná břicho a spokojeně se usmívá na celé kolo. Podupává nohou a prohrabuje si své řadu let stále stejné dlouhé slámové vlasy. "Mý vlasy jsou lék na největší nářky, čarovnou moc skrývají, závidí mi i baby kořenářky, takovou bylinu nemají," složil o nich písničku.

Chystá se film

 

Když mu při koncertu blýskne do očí fotograf, aniž mu to Nohavica předem dovolil, zpívání přerušuje a dotyčného nemilosrdně, i když velmi slušně vyhání. Stejně tak jednou vykázal ze sálu televizní štáb, který sice měl natáčení předem domluveno, ale přišel pozdě, když se už hrálo.

Teď se však rozhodl tajemno kolem sebe trochu narušit. Režisér Petr Zelenka o něm natáčí celovečerní film. Bude se jmenovat Rok ďábla. "No, to jsem si dal," komentuje to Nohavica.

Proč přistoupil na to, že ho na části následujícího turné bude natáčet filmový štáb a pak se na plátně objeví momenty z jeho osobního života? "Odolejte Petrovi Zelenkovi. Mám ho moc rád," říká s tím, že filmování považuje za novou zkušenost.

Tvůrci snímku na svých internetových stránkách vysvětlují, že se film bude skládat z fikce i rekonstrukce skutečných událostí v jeho životě v letech 1992 až 2000. Začíná scénou, kdy Jaromír Nohavica před tisícovým publikem zapomíná text své písničky. Diváci slova znají, napovídají mu. Nohavica se nechytá. Po několika neúspěšných pokusech začít se nakonec potácí pryč z pódia. Druhý den ho na vlastní žádost přijímají do protialkoholní léčebny.

Tato část filmu není fikce. Jaromír Nohavica skutečně má léčení za sebou. Od té doby nepije, nekouří. V rozhovoru v Mladém světě z roku 1994 to nazval slovy "očistil jsem harddisk."

 

Heligonku koupil děda

Prvním výrazným úspěchem, kterým se Jaromír Nohavica stává známý v hudebním světě, je text k písničce Lásko, voníš deštěm. Napsal ho v roce 1981 pro Marii Rottrovou. K hudbě měl blízko už v rodině. Heligonku, se kterou dodnes vystupuje, pořídil už jeho dědeček.

Jaromír Nohavica vystudoval střední knihovnickou školu. Zkusil i Vysokou školu báňskou, ale nedokončil ji. Před vojnou a pár let po ní pracoval v knihovně v Českém Těšíně, kam se přestěhoval z Ostravy za svou manželkou. Začátkem osmdesátých let se živil jako textař na volné noze. Své vlastní písničky zpíval jen kamarádům, přátelům. Veřejně s nimi poprvé vystoupil na festivalu Folkový kolotoč.

V osmdesátých letech začal být velmi populární, přestože nevydal žádnou desku. Zpíval písničky o lásce, o historických událostech, o vojně, ale také v mnohých narážel na tehdejší společenskou situaci. Texty byly poetické i trefné, a tak se Nohavica stal podobně jako jiní písničkáři s příliš velkou popularitou podezřelý pro tehdejší režim.

První velké album s názvem Darmoděj vydal v roce 1988. Skládá se z nahrávek jeho koncertů předešlých let. O rok později vyšla další deska s názvem V tom roce pitomém. "Pitomé Nohavicovy roky" vyvrcholily tím, že přestal vystupovat. Své deprese a pití se rozhodl léčit. Uklidňoval se, odpočíval, přemýšlel co dál.
Po roce 1989 se jeho jméno objevilo na seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti zveřejněném Petrem Cibulkou. Nohavica tuto událost nazval plivnutím. "Mohl jsem ho čekat. Do stromu na kopci taky bijí blesky," říká.

Zatímco někteří z jeho příznivců byli zaskočeni, jiní nevěřili, že by se jejich idol mohl "namočit". Nohavica, tak jak je jeho zvykem, o tom nemluví. Snad nejobsáhlejší vysvětlení tohoto období svého života podal v rozhovoru pro Reflex v roce 1993. Tvrdí v něm, že jej v polovině osmdesátých let pozvali na policii kvůli prodloužení občanky. Prý to byla finta a jeden z policistů se mu tam představil jako pracovník kontrarozvědky. "Ukázal mi časopis Pavla Tigrida, kde vyšly mé texty. Chtěl vědět, jak se tam dostaly. Opravdu jsem to nevěděl," vysvětluje písničkář. Popisuje, jak mu poté občas telefonoval muž, který se představoval jako poručík Liberda. Přiznává, že se s ním občas scházel. "Nešlo jim o informace. Všechno věděli. Účelem bylo dát najevo svou existenci," míní. Na otázku, proč se s dotyčným přesto vídal, odpovídá: "Pohodlnost, možná zbabělost. Neschopnost poslat je do háje. Ale mám čisté svědomí."

Jeho fanouškům však prapodivná skvrna na zidealizovaném hrdinovi nevadí. Naopak, blíží se doba jeho největších úspěchů. Odmlčuje se a pak o sobě dává vědět v roce 1993. Vychází jeho deska Mikymauzoleum. Poprvé nejde o záznam jeho koncertních vystoupení. Vzniká ve studiu, podílí se na ní Nohavicův přítel, písničkář Karel Plíhal.

 

Dobré roky

Tři roky poté už Nohavicovy písničky poslouchají i lidé, kteří původně folkovému zpěvákovi příliš neholdovali. Deska Divné století je jiná než to, co dělával dříve. Na aranžování se podílejí další muzikanti. Album získává ocenění nejlepší české desky roku 1996. Prodává se jí více než sto tisíc kusů. Nohavica začíná vystupovat s kapelou a s písničkami z Divného století absolvuje úspěšné turné po České republice, Slovensku a Polsku. Hudební kritici tvrdí, že Nohavica je stále lepší a lepší. Za následující album s názvem Moje smutné srdce přebírá dvojitou platinovou desku.

Prožívá zřejmě své nejlepší roky. S manželkou Martinou - stále stejnou, s níž překonal všechna období, dcerou Lenkou a synem Jakubem se z Českého Těšína stěhuje zpět do Ostravy. V jednom z mála rozhovorů říká, že si váží svobody, které se mu dostalo, a využívá ji. Tvrdí, že jen hlupák pracuje deset hodin denně a neudělá si čas na rodinu i koníčky. Mezi ty jeho patří například stolní hra scrabble založená na slovní zásobě, komunikačních schopnostech, postřehu a pohotovosti. V ní získal v roce 1997 titul mistra republiky.

 

                                                                                                                                                             Scarlett Wilková

K narozeninám si dá Nohavica kafe

Oslavám padesátých narozenin, které připadají na dnešek, se písničkář Jaromír Nohavica vyhnul. Učinil tak způsobem pro sebe typickým. „Stáhl“ se až do Ameriky, kde hraje krajanům, stranou od případného mumraje. Až se v polovině června vrátí, bude po všem. „Vyhnu se všem esemeskám, mejlům, oslavám, dárkům a žádostem o velké koncerty. Jsem rád, že ujíždím za moře, abych si v klidu a v tichosti zahrál v Chicagu,“ řekl Nohavica Českému rozhlasu.

Jaromír Nohavica na Koncertě osobností v pražské Paegas Areně. 18. dubna 2002.

Autor: MAFA - Nguyen Phuong Thao

Na nějaké speciální slavení narozenin a životních jubileí není prý z rodiny zvyklý. „Možná, že s přáteli zajdeme na kávu, a možná ani to ne, není to pro mě důležité,“ řekl Nohavica, jehož narozeniny zastihly právě v Chicagu, městě se silnou krajanskou menšinou. Lidé z Česka nebo Slovenska žijící v Americe se Nohavici dočkali dost pozdě.

Před Nohavicou mohli slyšet například Vlastu Redla nebo Roberta Křesťana, který se za oceánem takřka zabydlel. „Já jsem taky uvažoval, jestli vyjet, kdy vyjet, ale najednou se mi potvrdilo, co se v životě stává, že některé věci přicházejí v pravý čas. A já myslím, že teď je pravý čas, abych vzal helikonku a kytaru, a přijel do Ameriky,“ dodal písničkář, který své turné uzavře 13. června v Los Angeles.

Mnohem dříve Nohavica koncertoval v Polsku, k němuž ho váže ostravský původ, zájem o polskou kulturu a schopnost dorozumět se v jazykově blízkém zahraničí. „Jeho inspirace je slovanská. Nohavicu ovlivňuje Morava či Polsko. Tím byl Nohavica jedinečný už ve svých začátcích. V době, kdy půjdeme do Evropy, vyvstane nutnost podívat se na své kořeny. On nás na ně upozorňuje, sám je rozvíjí, a to je cenné,“ říká textař Michal Horáček, jenž Nohavicu získal jako hosta pro své a Hapkovo příští album. Novou samostatnou desku by měl Nohavica vydat ještě letos, patrně na podzim.

„Je to zpívající básník, navíc jeho muzika může fungovat při kytaře i s obrovským bandem. To Nohavica dokázal na cédéčku Koncert v úžasných aranžích. On má zvláštní kouzlo, které souvisí s místem, odkud pochází a kde na člověka všechno dopadá trochu jinak. A taky se mi líbí, že celou dobu dokázal jít svou cestou. To si moc lidí neudrží,“ říká zpěvák a herec Richard Krajčo.

Po více než dvaceti letech koncertování a osmi sólových albech je Nohavicova pozice jedinečná. Poptávka po něm převyšuje nabídku. „Nohavica není závislý na médiích, a tím je svobodnější než jiní umělci. K sólovým koncertům se nepřipravují plakáty, ani se jinak nepropagují. Přesto má vždy plno,“ míní Ondřej Fiala, který spravuje písničkářovy neoficiální internetové stránky.

Podle něj není Nohavica přespříliš závislý ani na svých posluchačích. Je schopen experimentovat, zkoušet nové věci, vyvíjet se. Každá jeho deska je jiná. Zkraje devadesátých let natočil studiové album Mikymauzoleum s pomocí kolegy Karla Plíhala a plnohodnotný kapelový projekt Divné století. „Nebál se poodstoupit od úspěšné spolupráce s Vítem Sázavským, Zdeňkem Vřešťálem a hrát s Čechomorem. Zúčastnil se i megalomanských koncertů s Hanou Hegerovou. Sám si pak dokázal plně osvojit nový hudební nástroj, helikonku, kterou od poloviny 90. let střídá s kytarou. Jako jediný z generace písničkářů 80. let jasně přesáhl svazující škatulku folku směrem k rocku, popu, šansonu a různým kombinacím těchto žánrů,“ míní Fiala.

 

                                                                                                                                                             Vladimír Vlasák

 

Vzácný i lidový Nohavica

   

Po všech karambolech i salvách slávy řídí Jaromír Nohavica svou písničkářskou loď klidně, vyrovnaně. Ostravský rodák, který zůstává doma v moravském Slezsku, prodává tisíce desek, jeho koncerty jsou stále vyprodané. I při náročné kariéře umí žít zcela civilním i soukromým životem.

 

Tatínek z něj chtěl mít houslistu, ale neuspěl a jako bývalý novinář směroval syna k psanému slovu. Devítiletý Jaromír dostal psací stroj, měl přístup do redakcí časopisů, ale novinařinu mu prý doma nakonec rozmluvili.

Tradici pospolitého muzikantství v rodinném kruhu, ve kterém se rodilo Nohavicovo showmanství, zosobňuje ohmataná harmonika heligonka. Hrál na ni nejdřív Nohavicův děda, pak otec a nyní ji Jaromír vozí na koncerty. „Jednou ji předám dál,“ říká.

Když se před jedenadvaceti lety postavil na pódium ostravského festivalu Folkový kolotoč, měl v rukách kytaru. Takhle - jako folkaře - si publikum Jaromíra Nohavicu zaškatulkovalo. A jeho připravený talent okamžitě zazářil.

 

Z hutí na pódium

Mohl z něho být systémový inženýr. Z Vysoké školy báňské chtěl přestoupit na „pajdák“, aby byl blíž ženě Martině. Nevzali ho asi kvůli „nevyhovujícímu“ kádrovému profilu otce, vyhozeného v sedmdesátých letech z rádia. A tak šel Nohavica do továrny. Na expedici v podniku VŽKG vyhazoval na vagony železná pluhová ostří. Nebavilo ho to.

Vždycky rád četl, možná proto se přihlásil na dálkové studium střední knihovnické školy a stal se knihovníkem. Tehdy povinné dva roky vojny si „odkroutil“ převážně v Uherském Hradišti.

Opušťák domů dostal zásluhou písně Letěl jsi se sokoly, kterou reprezentoval svůj útvar na festivalu v Martině. Písničky pro kapelu Majestic, Marii Rottrovou a další ostravské zpěváky Nohavica textoval zprvu ze záliby, která přerostla v zaměstnání.

Když vláčnou píseň rockové skupiny Black Sabbath opatřil slovy „Lásko, voníš deštěm...“, stal se spolutvůrcem jednoho z největších hitů Marie Rottrové.

Díky textařským zakázkám si Jaromír Nohavica pěstoval zručnost, slova mu přicházela na mysl zároveň s melodií. Chtěl stát na pódiu sám za sebe a tehdejší folkové festivaly mu poskytly jedinečnou příležitost. Na sólovou dráhu vyrazil ve třiceti. Byl ve věku, kdy řada hvězd obvykle dohasíná, zatímco on rychle vylétl na folkové nebe a usadil se vedle Karla Kryla, Vladimíra Merty či Jaroslava Hutky.

Poprvé jsem ho slyšel začátkem osmdesátých let na vojně v Bohumíně. V sále, který byl zároveň kinem, Nohavica zazpíval Když mě brali za vojáka a drsní mazáci zatlačovali slzy. Už tenkrát měl dar uhranout. Zaplnil prostor jiskřičkami emocí: melancholií, steskem, bujarostí či hravostí.

Dodnes Nohavica umí v člověku rozeznít vnitřní struny citlivosti. Snad každý si nadosmrti zapamatuje čas a místo, na kterém slyšel poprvé rusovlasého barda z Českého Těšína, který zpíval „o lásce, o zradě, o světě ... o smrti, se kterou smířit nejde se“.

Nohavica obdivoval ruské zpívající básníky Bulata Okudžavu a Vladimíra Vysockého, jejichž písně překládal a hrál, měl rád šansony, poslouchal i jazzmana Chicka Coreu. Zajímaly ho osudy postav z těšínského nádraží stejně jako velké fresky dějin. Nechtěl být jenom zpěvákem protestních písní, i když protestsongy také skládal a hrál. Přivolal tím hněv tehdejší moci a zákaz vystupování. Stačilo zanotovat: „Dejte mi do ruky mávátko a řekněte, jak volat sláva.“

Z festivalu Porta, který byl největším setkáním trampských a folkových písničkářů, Nohavica musel odjet předčasně domů málem jako protistátní živel. Koncem osmdesátých let se vrátil jako vítěz. Totalitní režim padl spolu s cenzurou a písničkáři přestali nahrazovat práci politických komentátorů.

 

Tichá hvězda

Závěr roku 1989 byl pro Jaromíra Nohavicu vysvobozením stejně jako pro každého normálního člověka. Oblíbený písničkář se navíc uvolnil z role kulturního bojovníka, která neodpovídala jeho šansoniérským představám. „Někdy jsem hrdina, ale občas i dezertér,“ napsal Nohavica s romantickou nadsázkou. Přesto musel vést mnoho válek, hlavně sám se sebou. Zůstávaly za ním baterie vypitých lahví a rozpaky publika, které občas přistihlo svého hrdinu mimo formu.

V novém, Českými lvy oceněném filmu Rok ďábla se bitva s démonem alkoholu obrací v žert ve známé scéně o Nohavicově teorii alkoholického kopce. Podstatné je, že Nohavica nad alkoholismem vyhrál, aniž ztratil písničkářskou jiskru. Když slaví narozeniny, rozdá přátelům lahve whisky, zatímco sám pije kafe nebo minerálku, aniž se při zábavě nudí. „Nepít je těžká pohoda, nic k tomu nemusím ani dodávat,“ říkal očištěný Nohavica, který vydal v devadesátých letech skvělé desky Mikymauzoleum nebo Divné století. Patrně letos na jaře mu vyjde další album.

Za dvacet let koncertování Nohavica několikrát projel Česko, Slovensko, část Polska. Opírá se o široké publikum, pro které je trochu vzácný a zároveň dostupný na deskách nebo vystoupeních. „Nohavicu chtějí ti, kdo znají jeho písničky, prostě mít, bydlet s ním pohromadě v létě i v zimě. Není na prodej, je jejich,“ všiml si novinář František Horáček.

Písničkář, který prodává desky po desetitisících takřka potichu, bez velké reklamy, se nemusí doprošovat žádné gramofonové firmy. Jsou to naopak vydavatelé, kteří se jej snaží získat do svých stájí. Jaromír Nohavica neztratil sílu jako vyhaslí bratři Nedvědové, kteří spálili spoustu energie v marné touze být všemi „doceněni“ a „uznáváni“. Nohavica se drží stranou velkých společenských akcí, televizních show nebo diskusních pořadů, i když má na spoustu problémů jasný názor. Obává se zkreslení svých slov, agresivní demagogie. Novou píseň Pane prezidente, ve které zpívá o bezradnosti lidí tváří v tvář nezaměstnanosti či tunelaření, nechtěl natočit na desku. Uvádí ji jen na koncertech.

Nohavica je bytostný, sečtělý intelektuál, obdivovatel ruské literatury, poezie a mistr rychlých slovních skládaček. Ve hře zvané scrabble, při níž hráči sestavují z vylosovaných písmen co nejvíce slov, se Nohavica stal v roce 1997 mistrem republiky. V rozhovorech s novináři neodkrývá ze svého nitra víc, než chce. Střídmou komunikací s médii chrání soukromí své rodiny a v zázemí připravuje další projekty. Je tichá hvězda, která se lidem necpe na nebe. Září rovnou mezi nimi.

Jaromír Nohavica oslavil 7. června 2003 padesátiny.                                                                                Vladimír Vlasák

 

V obavách i radostech jde Nohavica srdeční krajinou

 

I v devadesátých letech si Jaromír Nohavica udržel schopnost být vzácný, aniž by to znamenalo ztrátu popularity. Na přelomovém titulu Mikymauzoleum ze sebe setřásl osmdesátá léta, vydal hravou desku Tři čuníci a znovu přetočil staré písně z alba Darmoděj. Správně vycítil, že potřebuje bohatší, kapelový zvuk a písně přibližující se k prostšímu jazyku.

 

Provedl to na titulu Divné století, který s ním natočila skupina kolem aranžéra Víta Sázavského a producenta Zdeňka Vřešťála. Všichni pak veleúspěšné Divné století zúročili na živém albovém projektu Koncert. Novinka Moje smutné srdce sice opět sází na prověřené partnery, ale komorním vyzněním se odlišuje od panoramatického Divného století.


Je to převážně procházka srdeční krajinou, deska o lásce, která má spoustu odstínů a významů: od nenaplněné snivosti ve Sněženkách až po mučivě stupňované vzrušení v písni Líbíte se mi, zatímco kratičká zamilovaná vzpomínka Silueta, omalovaná melancholickou kytarou Milana Kašuby, se jen mihne ušima. Šanson Mrtvá včela zase připomíná situaci vytrženou z toku času a výstižně ilustrovanou detaily, jako jsou "sladké rohlíčky, bílé rakvičky, nanukový dort". Píseň má kouzlo i vůni starých poctivých filmů, jejichž scénky se vryjí do paměti.

Nohavica je typ šansoniéra, který vstupuje do písní celý a zaplní je svým uhrančivě kejklířským hlasem. V Košilce, výzvě k milování, již Nohavica zpíval už za totality, by jiný hudební nástroj než housle byl asi zbytečný. Ovšem v písních, které se povznesly nad intimní obrys jednoho vztahu, dostala slovo kapela a pokaždé to dopadlo výtečně. Housle, akordeon, kytara a rytmika Českomoravské hudební společnosti vtiskly valčíku Maria Panna lidovkový říz i nadpozemskou radost. Tato hymnická píseň, která velebí ženskou samostatnost a sílu, je opakem rozverné ostravské lidovky V jednym dumku na Zarubku. Žena potřebuje občas seřezat, aby muže milovala, zpívá se zde v lehkém tónu a opět s přispěním Českomoravské hudební společnosti.

Nohavica si uhlídá i texty, které by se u jiných interpretů zřítily do propasti kýče. Zastřená balada Jako jelen když vodu chce pít, podržená temným bzučením violy či flétny, zní opravdu jako zoufalé volání tvora prahnoucího po lásce. Od té se Nohavica dostává k dalším asociacím. Nejlépe mu to vyšlo ve skladbě Vánoce v Bratislavě. Rozloučení se slovenskou milenkou provází jemně naznačený rozpad společné republiky, jež přece měla být založena na vztahu mezi dvěma národy. Vlnivé jazzové aranžmá ovane skladbu nostalgickým oparem a jako dávná smutná ozvěna zní hlas hostující Silvie Josifoské, která zpívá "A Vlado Merta hrál nám blues"...

Smutku je na této desce dost, neboť, jak Nohavica říká, správná láska nemůže být veselá. Avšak šero prozařují záblesky světla. Tento princip Nohavica nastolí hned na úvod alba v obecnější písni Každý si nese své břímě. Co je na nebi psáno, stane se, ale i to zlé nakonec spláchne příval. V pečlivě dávkovaném střídání tmavších a jasnějších barev dostává tok písní balanc, ale stá čí se i k nečekaným polohám, když uprostřed desky náhle zazní Strach.

Zpěvák vypočítává své obavy z pravdy, která zvítězí, z nahoty za dne, špinavých prachů či "lidí, kteří jsou moc happy". V předposlední a zároveň titulní písni Moje smutné srdce pak Nohavica vysloví větu, která překoná všechny jeho civilní strachy: "Ptám se lidí, proč se nemilují." Je to píseň o velkých obavách ze ztráty lásky, která zůstává, jakkoli to zní neobjevně, principem světa. Deska tím dostává jakýsi vyšší kompoziční rámec, který však nijak neruší samostatnost jednotlivých skladeb, ilustrovaných v příloze alba fotografiemi sněženek - rozvinutých i zasmušilých, vždy podle nálady příslušné melodie.

I ve znamenitém grafickém provedení Michala Cihláře je Moje smutné srdce nejsourodější deskou Jaromíra Nohavici, promyšleným celkem s mnoha přesahy.

                                                                                                                                             Vladimír Vlasák, kne

 

  Jaromír Nohavica koncertoval v Paříži

 

Český folkař a písničkář Jaromír Nohavica vystoupil se svým repertoárem v Paříži. Koncert pro krajanské publikum uspořádala v Českém centru Asociace Olgy Havlové ve Francii. Publikum, které se skládalo hlavně z českých a slovenských krajanů, připravilo Nohavicovi nadšené přijetí. Na koncertě zazněly vedle starších i zcela nové skladby, které moravský hudebník v nejbližších dnech představí na svém novém CD.

 

Nohavica ve Francii zpíval písně ze svého posledního alba Divné století, především na přání hrál starší písně a další přidal z právě dokončeného alba nazvaného Moje smutné srdce. Stejně jako střídal doprovod kytaru s harmonikou heligonkou, tak měnil lyrické skladby jako Sarajevo s hospodskými písničkami typu Až to se mnou sekne. Pro Nohavicu bylo koncertování v Paříži vůbec první cestou do Francie. “Tenhle koncert je samozřejmě výjimka, ale v poslední době je toho víc a teď budeme hrát i jinde v zahraničí, v Polsku a na Slovensku”, řekl Nohavica.

 

Jeho koncert je další v řadě akcí, které pořádá Asociace ve prospěch několika českých institucí starajících se o postižené. V Paříži tak již v posledních letech vystoupili Marta Kubišová, Jiří Menzel, Jiří Suchý a Jitka Molavcová, Hana Hegerová, Lenka Filipová a divadlo Járy Cimrmana. Výtěžek středečního a čtvrtečního koncertu v Paříži bude věnován škole pro postižené děti ve Stochově u Kladna.

                                                                                                                                                             Jan Kábrt, čtk